Kniha pojednává o pronásledování katolické církve komunistickým režimem v Československu a o jedné ze vzniklých forem reakcí na tuto situaci. Autorka analyzuje mimořádné pravomoci, které poskytl Apoštolský stolec místní církvi, ale které se brzy projevily jako málo přizpůsobené konkrétní situaci v Československu. Dále zkoumá a srovnává všechny druhy tajně udělovaných svěcení – jak uskutečněných v Československu, tak udělovaných českým a slovenským kandidátům v zahraničí, a sice svěcení, která byla po roce 1989 Kongregací pro nauku víry uznána za platná, i svěcení, jejichž platnost byla zpochybněna (pocházející od biskupa Felixe M. Davídka). Srovnání těchto různých svěcení ukazuje, že v jejich formě nebyly žádné podstatné rozdíly. Jedinou odlišností je skutečnost, že ve společenstvích odvozených podle svěcení od biskupa Davídka došlo k relativně vysokému počtu biskupských konsekrací, ženatí muži zde byli svěceni na kněze (někteří i na biskupy), a především, Davídek podporoval svěcení žen na kněze.