Předmětnou náplní tohoto spisku jsou skladebné postupy filmových avantgard, přičemž naše pozornost je zaměřena výhradně do oblasti filmu, jelikož tvůrčí obcování se světlachtivou filmovou matérií je zcela odlišné od práce s elektronickým obrazem či digitálními technologiemi. Nejedná se však o žádné souhrnné dějiny tohoto oboru, nýbrž o text sepsaný v žánru tradičně označovaném jako odborná poezie. Hlavním vkladem tohoto textu je zarámované rozčlenění jednotlivých proudů filmové avantgardy do šesti oborů, na základě jejich vztahu k použitým výrazovým prostředkům. Pořadí jednotlivých kapitol je voleno tak, že začínáme strukturálním filmem, který je nejvíce, jak možno, vzdálen jakékoli narativnosti i asociativnosti, což jsou dvě hliněné nohy, o které se opírá sšelmilá kinematografie, a to lhostejno, zda jde o produkty z celin někdejší zapomenuté kalifornské vesničky či z „auteurských“ kavárenských pisoárů pařížských, berlínských či pražských.
Od strukturálního filmu pak pokračujeme absolutním (der absolute Film) a čistým filmem (cinéma pur), které byly historicky prvními zjevy filmové avantgardy. Přes sklížený film (assemblage film), jehož společným jmenovatelem je dávat nový význam nalezeným fragmentům, dospíváme k spontánnímu filmu, ve kterém je výsledná montáž bezprostředně spjata s aktem natáčení, a dále až k avantgardnímu filmu v užším slova smyslu, v němž diváci snadno nalézají jisté odlesky stereotypů, známých jim z dominantní kinematografie, totiž vyprávění příběhu a literární symbolismus.
Závěrečná kapitola Sedmero osvětlujících řezů pak představuje úvod do teorie filmových avantgard způsobem kinogeometrickým.