Zkušená a oblíbená pedagožka Eva Bublová se ve své nejnovější Houslové knížce 4 zabývá problematikou pohybu houslistovy levé ruky po hmatníku. Výlučným tématem Nejmenších etud pro malé i větší houslisty jsou tudíž výměny poloh (1.-4.), nikoliv pouze hraní ve vyšších polohách. Zcela nové je zde vnímání výměn jako pohybového a sluchového prožitku intervalů.
Nejmenší etudy navazují metodicky na program Houslových knížek 1-3, buď jako jejich pokračování nebo je lze používat i souběžně s Houslovou knížkou 2. Melodické jedno- až dvouřádkové etudy jsou vhodné i při výuce z jiných škol či metodik jako náhrada za méně atraktivní technická cvičení a stupnice.
Některé etudy jsou obohaceny druhým hlasem, v závěru je připojeno sedm tzv. koncertních etud ve spoluautorství Josefa Vlčka. Klavírní doprovody jsou do sešitu vloženy jako příloha.
Metodika: Jakkoli je hlavním tématem těchto etud práce levé ruky, připomínáme naléhavě nezbytnost komplexního přístupu k houslové hře.
Základní postoj hraje rozhodující roli i při výuce výměn poloh. Pokud tolerujeme nedbalé nebo naopak křečovité držení těla, prohýbání či vytáčení páteře, zvedání ramenou, naklánění hlavy k levému či pravému rameni (tím nemyslíme malé a flexibilní pootočení hlavy doleva) a nevěnujeme pozornost tomu, aby housle spočívaly bezpečně a přitom měkce mezi ramenem a levou čelistí, je levá ruka nucena housle zdvíhat (což pak ještě umocňuje častý příkaz housle nahoru!). Představa, že se táž ruka má ještě po hmatníku klidně a s jistotou posouvat, je téměř neuskutečnitelná. Výměny se pak řeší jako prudké skoky s veškerým rizikem, že se prst netrefí.
Přirozený pohyb pravé paže a držení smyčce se součinností všech částí paže a ruky jsou další podmínkou úspěšnosti našeho snažení.
Nelze po levé ruce chtít nenucený, samozřejmý a klidný pohyb, jestliže pravá ruka smyčec zcela zbytečně až křečovitě svírá. Pak ovšem také ve snaze o tvoření krásného tónu a o prohlubování dynamiky mylně používá tlak na strunu místo váhy celé pravé paže, čímž strunu místo rozkmitání dusí.