Pojem whistleblowing (dle angl. hvízdat na píšťalku) se začal používat zhruba od 70. let 20. století pro situace, kdy obvykle zaměstnanci upozorní na ilegální či neetické jednání svého zaměstnavatele, nebo na pracovišti obecně. Vzhledem k tomu, že oznamovatelé, označovaní jako whistlebloweři, takovým jednáním riskují – vzhledem k neloajalitě vůči svému zaměstnavateli nebo nadřízenému – ztrátu zaměstnání a jiným nepříznivým důsledkům, je namístě jejich náležitá ochrana. Cílem ochrany oznamovatelů je poskytnout jim záruku, že v případech, kdy na základě subjektivně vyhodnocených informací oznámí skutečnosti nasvědčující tomu, že se nějaká osoba dopustila neetického či nelegálního jednání, nebudou sankcionováni. Vzhledem k tomu, že ochrana oznamovatelů korupce a dalších trestných a neetických jednání nebyla jednotná na evropské úrovni, vznikla potřeba legislativní úpravy na úrovni EU. Výsledkem jednotících snah na úrovni EU je Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie. Nezbytná transpozice uvedené směrnice do právního řádu ČR byla provedena zákonem č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, účinným od 1. srpna 2023, jehož komentář je obsahem této publikace.