Jeden z největších čínských klasických románů Putování na západ (u nás známější v překladové adaptaci Opičí král, přel. Zdeňka Heřmanová) inspiroval svým fantaskním podáním cesty mnicha a překladatele Tripitaky do Indie pro spisy Buddhova učení nespočetnou řadu nejrůznějších literárních i divadelních zpracování a pokračování. Za myšlenkově a básnicky nejoriginálnější z nich je považována snová interpolace nových Opičákových dobrodružství, kterou v roce 1641 vydal tehdy teprve jednadvacetiletý buddhistický myslitel a spisovatel Dong Yue (1620 - 1686), příslušník velké generace čínských libertinů - básníků, dramatiků, malířů. Autorův šestnáctikapitolový románový úlet nezapře inspiraci zenovými příběhy, kóany, dialogy. Princip montáže a demontáže byl však ve své době zcela originální a jedinečný. Střihem a modulací fantastických výstupů, obrazů, figur vmezeřených do imaginárního prostoru Opičákova báječného mikrospánku autor rozehrál bláznivou metaforu cesty do hlubin Opičákovy duše a veselou návěst konce jednoho světa. Mingové končí, Mandžuové stojí na hranicích, kdy jindy má klaun manýrismu opilý imaginací vypít kalich historického a kulturního mýtu Říše Středu až do dna.