Západní eschatologie (1947) — jediná kniha, kterou J. Taubes za života vydal — podává historickou syntézu západního duchovního odkazu z hlediska náboženské apokalyptiky, jejíž počátky odhaluje od hebrejských proroctví přes antiku a rané křesťanství, sleduje její středověké oživení u Jáchyma z Fiore a odkrývá její pozdní sekularizované formy u Kanta, Hegela, Marxe a Kierkegaarda. Taubes obsahově navazuje především na Jonasovy a Löwithovy rozbory, svou úvahu však předkládá ve formě apelativního eseje, který v našem prostředí vyzývá ke konfrontaci s Kacířskými eseji Jana Patočky. Přijetí myšlenky, že čas jednoho dne skončí, má podle Taubese zásadní důsledky pro politické myšlení. Jestliže je přirozený čas zakoušen jakožto věčný cyklus událostí, pak jsou „dějiny“ časovou oblastí, v níž mohou lidé díky aktivním rozhodnutím měnit vývoj událostí. Zatímco univerzální dějiny píší vítězové, mesiášská či apokalyptická událost vstupuje do dějin a dává hlas utlačovaným.