Po proměňující zkušenosti s peyotlem, kterou popsal v knize V zemi osvícení, opouští Duits západní filosofii, která podle něj hledá pouze bezpečný přístav rozumu a mylně jej vydává za poznání, a studuje buddhismus a zen, ale hlavně objevuje dílo Henryho Corbina a perskou mystiku. Vášnivě také studuje dílo G. I. Gurdžijeva a na konci 50. let se prostřednictvím svého přítele Jacquese Luseyrana setkává se svérázným spirituálním učitelem, léčitelem a spisovatelem Georgesem Saint-Bonnetem.
Tato kniha vydává počet ze všech těchto zkušeností. V jejím jádru stojí následující otázky: Co znamená „vidět“? Odkud přicházejí vize? Jaká je substance snu? Jak je možná duševní symbióza? Jaký je vztah magie a vědy? Jaká je povaha přízraků? Všechny tyto otázky nechává Charles Duits rozeznít s málo vídanou upřímností a básnickým vhledem.
„Rituál ciguri nás otevírá Skutečnosti s velkým S. Otevírá nás po dobrém nebo po zlém (v tom případě zvracejte; vyzvracejte své kravaty i svá přesvědčení, vyzvracejte notáře, vyleštěné boty, diplomy, manžetové knoflíčky, profese, vyzvracejte své osobnosti, svá auta, vlaky a letadla. Vyzvracejte všechno, zvracejte). Ke skutečnosti či k ráji přicházíme nazí, zcela nazí. Všechny své orgány necháme svobodně vlát ve větru. Hlavně se ničeho nezachytávat, neulpívat. Nemá smysl se snažit cokoli dozvědět o Skutečnosti s velkým S, protože než s ní získáme přímou zkušenost (to znamená, dokud se o ní dozvídáme z knih, z rozhovorů, z hudby), neuvěříme tomu. Naše vědění je abstraktní, „mozkové“, jak se říká, a to zcela náležitě, protože toto adjektivum rozvášňuje profesory. Vědění se liší od poznání, jako se masturbace liší od milování.“