Anaximenés z Mílétu je poslední z trojice myslitelů, kteří pocházeli z téhož iónského města a podle tradice stáli na samém prahu filosofie. Ačkoli se Anaximenem završuje mílétské vnímání světa, nalézá se poněkud ve stínu Thaléta a Anaximandra. Právě jemu však Theofrastos věnoval samostatný spis. Podle Aristotela měl za počátek všeho pokládat vzduch. Byla to ale především konkrétní formulace vzniku, zániku a změn v přírodě na pozadí zřeďování a zhušťování vzduchu, která se pro něho stala příznačnou.
Předložená monografie přináší překlad hlavní části dochovaných textových pramenů k Anaximenovu myšlení a provází jeho klíčovými tématy. Ukazuje, že vzduch nebyl pouze prostředím všech proměn, ale zejména výrazem intimních rysů života, které byly spatřovány v paralelách vzduchu, dechu a duše. V rámci kosmologie pak poukazuje na její úzké propojení s meteorologickými jevy. Všímá si přitom, že významné prvky Anaximenovy koncepce nalézáme dále zvláště u Anaxagory a Diogena z Apollónie. Načrtává tak skicu archaického iónského myšlení, v němž bezmezný vzduch představoval pravé božství, z něhož vznikají „bohové a božské věci“.