Myšlení Josefa Šafaříka, který vždy očekával více od jednotlivce než od společnosti a varoval před intelektuálním a etickým konformismem, je prodchnuto hlubokým humanismem. K jeho zájmu o osobnosti, jako byl Sókratés, Ježíš, Dorothee Sölleová nebo Hans Küng, jej vedly osobní sympatie i snaha pochopit, v čem spočívá pravé lidství. Ačkoli tvořil v ústraní a většinu života neměl možnost oficiálně publikovat, svými názory a postoji ovlivnil Václava Havla, Josefa Topola a další význačné postavy kulturní scény. Šafaříkovo dílo je apel, který každého čtenáře staví před základní existenciální otázky, a ani po letech neztratilo nic ze své inspirativnosti.