V souboru povídek Garanti sans moraline (Tábor Radostné vědy, 2004) usiluje autor skrze příběhy jednotlivých postav nahlédnout intimní hloubku a tabuizované končiny lidského osudu. Kniha se tak stává naléhavou a autentickou výpovědí člověka v mezní životní situaci, manifestem „veselého pesimismu“ a humanismu zproštěného jakéhokoli moralizování či klišé. Ve volbě témat se jednoznačně odráží autorův komplexní pohled na člověka související s jeho psychoanalytickým a antropologickým vzděláním: detailní pohled na poslední chvíle umírajícího člověka a popis rituálu spojeného se smrtí, příběh potratu antiutopická alegorie o koncentračních táborech, konzumní antropocentrický alibismus ve vztahu k zvířatům a mnoho jiných, „nepohodlných“, a o to více palčivých témat. Přičemž ale autorovi nechybí smysl pro humor, často plný hořké ironie, hravost a kompoziční nápaditost. Pochmurný tón vyprávění se živě střídá s anekdotickými výstřelky, závažná filozofická témata kontrastují s groteskní obrazotvorností, jíž jsou nahlížena, a „uvědomělý“ autorský vzdor je místy ironizován adolescentním stylem.