Je mýtus něčím, co nás předchází, nebo spíš něčím, co očekáváme? Bylo by možné
prostě říci, že mýtus je pouze naší nostalgií nafouknutá banální minulost a
reálný význam pro budoucnost je někde na úrovni placeba. Poezie nám ale na
tuto otázku dává jinou odpověď: objevuje podstatu mýtu ve věcech samých,
nikoli v jejich historickém významu. Jako by odpovídala už tím, že se podvoluje
spíše fikci, přirovnání, formě převlečené za obsah a obsahu převlečenému za
formu než prosté odpovědi. Už v tomto přístupu poezie ke světu je cosi hluboce
ironického, cosi povzneseného nad skutečnost, nad odpověď jako možnost, jak
skutečně odpovědět. Poezie Tomáše Gabriela se snaží si tuto ontologickou ironii
uvědomovat, a pokud někde zachází do přílišné konkrétnosti, je si vědoma napětí,
které tím vzniká.