Kniha Martina Charváta předkládá čtenáři mediálně archeologickou sondu do období mezi lety 1870-1930, kdy populární i technologické imaginárno byly prostoupeny fantazmatickými úvahami o možnostech vidění do dálky. Předpokladem bylo simultánní modulování obrazu a oka, tedy vzájemná kooptace techniky člověkem a člověka technikou. Člověk se musel adaptovat na „nová“ média, a zároveň „nová“ média utvořila prostředí, v němž docházelo k synchronizaci člověka a médií, respektive k jejich úzkému propojení. Nová optická situace zároveň vyžadovala nutnost manipulaci s analogovými interfacy, všemožnými spínacími deskami a ovládacími panely, kdy jedinec musel doslova splynout s daným přístrojem. Monografie je zároveň první studií, která dané téma kontextualizuje v rámci tuzemského prostředí podrobnou četbou populárně naučných časopisů.