Představa vzniku moderní vědy coby jasně daného, přehledného, v podstatě lineárního procesu iniciovaného Koperníkem a završeného Newtonem je dnes spíše zkratkou, s níž se setkáváme přinejlepším v učebnicích či popularizačních textech. Přesně zmapovat podhoubí, z nějž novověká věda vyrašila, však stále zůstává badatelskou výzvou. Ačkoliv známe hlavní směry vývoje – ty, jež převážily a staly se úspěšnými –, v jejich stínu dosud leží některé ve své době vlivné a hojně diskutované koncepce, jež byly nakonec sice opuštěny a upadly v zapomnění, ale jež tím, že tvořily kritickou alternativu, dopomohly zformovat obraz vědy do té podoby, v jaké ji chápeme dnes. Jednou z nich je právě mosaická fyzika. Studium tohoto jedinečného raně novověkého fenoménu navíc pomáhá ukázat, že složitý proces, jakým zrod moderní vědy byl, nelze ani zdaleka vystihnout zjednodušujícími schématy, například příběhem boje světského „pokroku“ s náboženským „tmářstvím“ raženým pozitivistickou historiografií.