Byl jsem sám a ztracený. Nevěděl jsem, kde jsem a nevěděl jsem, kdo jsem. Ztracenější být nemůžete. Při tom, co jsem věděl, a co jsem naopak vůbec nevěděl, proč bych toužil po temnotě, kde se skrývají monstra?
Protože zabijáci se tam skrývají taky.
Kal Leandros vždy kráčel po krvavé hranici mezi stavem, kdy se snažil zachovat svou smrtelnou duši svobodnou a čistou (více méně), a tím, kdy hrozilo, že se jeho hororové dědictví z jiného světa utrhne z řetězu. Pokaždé ho ale zachránila vzpomínka na bratra Nika, přátele, a ty, které miluje. Až doteď.
Kal se probudil na pláži poseté rozsekanými zbytky ohavných stvoření, která zjevně vyhledávala potíže. Fakt, že jatka pravděpodobně způsobil on, ho nijak nerozrušil. Nerozrušilo ho ani to, že se cítil jako přirozený zabiják. Kala rozrušuje to, že si vůbec nepamatuje na Kala… a že si není jistý tím, zda ho to zajímá.