Kniha představuje významného francouzského myslitele a jednoho ze zakladatelů moderní sociologie Émila Durkheima (1858-1917). Pojednává o Durkheimových předchůdcích na poli sociální vědy, o jeho epistemologii, sociologické metodě a různých podobách uchopení vztahu mezi individuem a společností, zejména v oblasti epistemologie, morální sociologie a teorie výchovy. Monografie ukazuje v českém prostředí dosud málo připomínaného klasika v několika podobách: jako jednoho z posledních systematiků v humanitních vědách, pojmově vybaveného k uchopení sociální skutečnosti ve všech jejích aspektech, jako významného myslitele o výchově, který neupadl do obecností a schematických humanistických klišé, jako přesvědčivého zastánce normativního pojetí pedagogiky a jako poctivého teoretika řešícího stále živý problém, jak skloubit princip vědecké objektivity a hodnotové neutrality s porozuměním lidské, resp. společenské realitě.