V dějinách české literární vědy a estetiky bychom jen stěží hledali osobnost, která by se svým významem a ohlasem vyrovnala Janu Mukařovskému (1891—1975). Podílel se na založení Pražského lingvistického kroužku a zásadně ovlivnil formování a podobu českého strukturalismu. Přátelil se s mnoha avantgardními umělci, přednášel na filozofických fakultách v Praze a Bratislavě, na nichž působil jako profesor estetiky. Od konce čtyřicátých let zastával řadu vysokých funkcí: byl rektorem Univerzity Karlovy, ředitelem Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd, na pražské filozofické fakultě vedl katedru české a slovenské literatury a literární vědy. Mukařovského osobní vývoj a osud jeho díla však nebyl vždy jednoduchý. Dokladem toho může být skutečnost, že se od strukturalismu na počátku padesátých let veřejně distancoval.
Monografie v souhrnné podobě představuje život a dílo Jana Mukařovského, nastiňuje hlavní vlivy, které formovaly jeho osobnost i myšlení. Vysvětluje základní pojmy a principy jeho strukturalismu. Kromě toho však také vykresluje osobní vztahy, které ho pojily například s Romanem Jakobsonem, Karlem Čapkem, Vítězslavem Nezvalem, Vladislavem Vančurou a dalšími, a popisuje jeho společenské a politické aktivity.
Celkový pohled na proměny myšlení Jana Mukařovského doplňují detailní analytické sondy zaměřené na vybrané koncepty a teoretické problémy, kterými se zabýval. Kniha ho ukazuje jako teoretika, v jehož díle se setkává strukturalismus s dialektikou.