Plno je pozoruhodným literárním debutem skládajícím se z novely, rozsahem i námětem dominující této dvojsbírce, a epistolární povídky, jež představuje závěr prvního příběhu. V tom vypravěč v ich-formě analyzuje svou stávající životní situaci, k čemuž je zdánlivě motivován snahou o sebeléčbu psychických potíží. Ty vyplývají z pocitu přesycení a zmatku, a třebaže se protagonista pokouší soustředit se na svůj život a realizovat předsevzetí „zlepšit se“, stále nesoustředěně těká, jeho stavy se přelévají z úzkostí přes krátkodobá nadšení po pocit nudy, proto také – „plno“.
I proto má roztříštěný příběh tolik vůdčích linií, jež se střetávají a proplétají, a hrdina-vypravěč se postupně stává iniciátorem, aktérem i pozorovatelem vypjatých emocí, revolučního elementu i svých vlastních zločinů. Celý jeho příběh je sjednocen přítomností Sítě – neuchopitelné entity na technologické bázi, která pro protagonistu představuje nedosažitelný, tajemný, ale zároveň i dobře známý cíl.
Závěrečná část Plna je psána z perspektivy syna předchozího vypravěče, kněze, který slouží v horské samotě a snaží se v meditativně laděných dopisech naložit s odkazem svého otce a totožným pocitem přeplnění. Sám se sice s dědictvím svého otce ani s tématy svými nevyrovná, ale čtenáři předává jinou pozici a jinou perspektivu. A snad díky této možnosti odstupu se s plností dokáže vyrovnat aspoň čtenář.