Název autorova nejnovějšího povídkového souboru představuje společného jmenovatele naprosté většiny textů. Konkrétně jde v těchto případech o tvrdý střet aktérů s realitou, a není podstatné, jak jsou staří, z jakého prostředí pocházejí, čím se živí nebo v jaké době se jejich příběh odehrává. Jejich jistoty přecházejí v nejistoty, naděje se proměnila v beznaděj a vše končí deziluzí. Jak je pro autora typické, nejčastěji se ohlíží do minulosti za tím, co bylo lepší, cennější, opravdovější. Staré tajemství hoří ve tmě, je to všechno už strašně dávno. Jeho „romantikové po sezóně“, jak označuje své oblíbené hrdiny, počítají ztráty s určitou vyrovnaností a docházejí k poznání, které je víc než hořké – že nakonec si člověk vždycky musí poradit sám. A ač už jim mnoho elánu nezbývá, neboť jsou příslovečně u konce s dechem, stále se ještě smějí, třebaže jejich smích čím dál častěji zamrzá na rtech.