Sugestivní výpověď francouzské klavíristky, která strávila jedenáct měsíců v dívčím orchestru v koncentračním táboře Osvětim.
Pod vedením rakouské houslistky Almy Rosé, neteře Gustava Mahlera, hrály vězeňkyně u bran tábora přicházejícím a odcházejícím pracovním četám nebo na koncertech pro dozorce a SS.
Ve své knize popisuje jednu z mnoha absurdit života ve vyhlazovacím táboře s vědomím, že díky zvláštnímu režimu a hudbě byl její osud snesitelnější.
Fania Fénelonová popisuje s ironií i černým humorem žárlivost a napětí mezi členkami souboru různých náboženství i národností, kterým i přes ochranu ze strany nejvýše postavené ženy v Osvětimi Marie Mandelové hrozil každým dnem přesun do bloku 25, odkud vedla jen jedna cesta.