Vypravěčkou oceňovaného severského románu Tišina je stárnoucí žena, kterou po manželově smrti ochromil hluboký žal. Ve vzpomínkách se probírá společnými roky, vybavuje si manželův optimismus a veselou povahu. Právě on vnášel do jejího života světlo, byl jí oporou a útěchou, když jí starost o děti přerůstala přes hlavu nebo když ji přepadl záchvat úzkosti. Muž odešel, zato jejich nyní už dospělé děti neustále přicházejí a nenechají ji o samotě se vzpomínkami a zármutkem.
Susanne Skogstad líčí úsporným a současně lyrickým jazykem příběh jednoho lidského života a vykresluje rozpor mezi minulostí prodchnutou láskou a přítomností vyplněnou smutkem a ztrátou. Z pohledu stárnoucí ženy píše o osamělosti, hledání smyslu života a touze po sounáležitosti. Vypráví ale také o nerozlučném poutu dvou lidí, jež nedokáže rozdělit dokonce ani smrt.