Ve svém dalším románu nás Daniela Hodrová nikoli poprvé přesvědčuje, že nic nekončí život ani láska, ani psaní, ani příběh, který začala vyprávět před čtyřiceti lety Podobojím a který po Kuklách a Thétě pokračoval Komedií, Vyvoláváním a Točitými větami, knihou roku 2016. Název Ta blízkost ukazovacím zájmenem naznačuje konkrétnost tohoto pocitu ve vztahu ke světu a k osudům lidí, velkolepým nejen v čase trápení, ale i v každodenních zápasech.
Neskrývaně autobiografický příběh, postupující v čase vpřed i vzad a střídavě podávaný v první a třetí osobě, do sebe organicky pojímá události ze životů blízkých i vzdálenějších lidí, ale také vypjaté scény ze životů historických postav kněze, jeptišky, spisovatelů, filosofů, říšského protektora, herce a dalších. Všechny tyto příběhy (některé autorka vypráví už poněkolikáté, ale v jiných souvislostech a s novými detaily) jsou prožívány a líčeny v duchu té blízkosti a v románu z nich vyvstává jediný Příběh, intimní a historický zároveň. Můžeme pozorovat, jak se výpověď román od románu stává osobnější a spolu s tím směřuje od točitých vět k jednodušší struktuře a větší stylové prostotě.