Tři rozhovory s osobnostmi, které výrazně ovlivnily české nekamenné divadlo v době jeho největšího rozmachu koncem padesátých a v průběhu celých šedesátých let minulého století. Václav Havel, Pavel Landovský a Jiří Suchý byli zároveň protagonisty tří malých, ale dominantních divadel: Divadla Na zábradlí, Činoherního klubu a Semaforu. Nikdo z nich v té době neměl vystudovanou divadelní fakultu, Václav Havel ji absolvoval dodatečně dálkově, a na počátku sedmdesátých let byla jejich kariéra přerušena, nebo alespoň silně omezena. Přesto tato malá divadla, jejich hlavní představitelé a jejich svobodný, ani školami, ani ideologií neprefabrikovaný kreativní duch neinovovali jen divadlo šedesátých let, ale v roce 1989 i politiku. Potvrzovala se tím slova starých a moudrých, že inovace přichází skoro vždy z periferie, protože lidé v centru bývají oslněni úspěchem, chtějí ho opakovat, a proto opakují i sami sebe. Tři rozhovory představují tři typy vzpoury: Václav Havel bojoval s vládnoucí nenormalitou životem v pravdě, Pavel Landovský klaunstvím a Jiří Suchý prací.