Publikace představuje přední humanitní fakultu socialistického Československa – Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, sídlící na pražském náměstí Krasnoarmějců – v době „normalizačního“ dvacetiletí.
Nepřináší jen popis organizačních a politických struktur jedné konkrétní instituce, ale soustředí se především na jednání akademiků a studentů v tehdejších podmínkách a na jejich dilemata. Situaci na fakultě před rokem 1989 se snaží podat tak, aby nezanikla její spletitost a složitost.
Zejména učitelé fakulty se potýkali s různými závazky, které si mnohdy konkurovaly: vedle politické loajality k režimu stála loajalita k oboru, vědě, katedře, kolegům a rovněž ke studentům, kterým chtěli předávat své znalosti. To přináší řadu otázek.
Na jaké kompromisy musel humanitní intelektuál po roce 1968 přistoupit, aby mohl učit na vysoké škole? Jak porozumět tomu, že většina tehdejších učitelů vzpomíná na svou katedru jako na „ostrůvek pozitivní deviace“, ačkoli šlo o instituci plně loajální k normalizační KSČ? V jaké míře a jakými cestami se navzdory ideologizaci a politickým tlakům dařilo udržovat kvalitní úroveň humanitního vzdělání? Proč téměř všichni učitelé FF UK odsoudili Chartu 77? Co konkrétně pro vysokoškolského učitele znamenala spolupráce se Státní bezpečností?
Kniha je završením výzkumu, který skupina mladých badatelů zahájila v roce 2007.