Kniha je prvním monografickým pojednáním o obsahu výuky na pražské lékařské fakultě v době barokní; titul odkazuje ke dvěma významným českým profesorům medicíny té doby. Výklad je chronologicky rámován obnovením lékařské fakulty po bitvě na Bílé hoře a počátkem vlády císařovny Marie Terezie (1740). Čtenář se nejprve dozví, co a z jakých učebnic se v pobělohorské době v Praze studovalo, včetně širšího kontextu dobové medicíny ve srovnání s fakultami v cizině. Dále se studie detailněji zaměřila na některé aspekty lékařských teorií v díle Jana Marka Marci z Kronlandu, např. na historii počátků středoevropského očkování proti neštovicím. Součástí pojednání je i podrobný rozbor prolínání lékařských teorií s dobovou filozofií. Nechybí ani popis postupného šíření objevu krevního oběhu ve středoevropské lékařské literatuře, na němž lze dobře pozorovat, jak se v baroku medicína postupně modernizovala. Práce rehabilituje baroko tradičně vykládané jako doba „temna“, neboť ukazuje, jak se lékařská učenost onoho období v Praze originálně rozvíjela a jak vzkvétala.