Kniha vychází z předpokladu, že postmoderní situaci není možno chápat zcela relativisticky a že i tato situace předpokládá jistá obecně platná omezení a hranice. Právní stát se potom nemůže proměnit v pouhou neosobní techniku politické moci, jak by si vyžadovalo důsledné uplatňování relativismu ve veřejném životě, nýbrž vychází především z principu tolerance a úcty k druhému. Tento princip nemá sice metafyzickou povahu absolutního příkazu, ale jeho respektování v politickém světě zajišťuje jednu z podmínek života každé liberální společnosti - podmínku otevření neosobního světa právních předpisů argumentaci a kritice z hlediska spravedlnosti. Spravedlnost v tomto pojetí se neomezuje na právní procedury, nýbrž se obrací také k existenciálním a etickým aspektům lidského života.