Všichni jsme si již zvykli na to, že se většina ekonomů staví kriticky nebo alespoň velmi rezervovaně k aktivitám našich volených zástupců – politiků – a jimi jmenovaných úředníků. Není však příliš obvyklé, aby do vlastních řad stříleli i samotní politici, zejména ti výše postavení. V tomto směru je Antonio Martino výjimkou. Ani po svém vstupu do vysoké politiky v polovině devadesátých let minulého století nic neubral na ostrém tónu, kterým komentuje italskou hospodářskou a konomickou realitu. Možná právě naopak.