Klasická architektura, která na Západě po staletí převládala, se odvozuje z řecké a římské architektury a jejích způsobů. Nadčasová kniha Johna Summersona, dodnes stejně aktuální a potřebná jako v době, kdy byla napsána, představuje vizuální „jazyk“ této architektury a předvádí jednotlivé jeho části. Ilustruje tak, že stavby v průběhu věků vykazují povědomí o určité stylové „gramatice“ a jejich pravidlech, i když je variují, porušují nebo dokonce popírají. Architekt Christopher Wren označil tento jazyk za „latinu“ architektury, neboť klasická architektura byla až do poměrně nedávné doby společným jazykem západního světa. Každý, koho taková architektura silně oslovuje, již pravděpodobně sám objevil něco z její gramatiky. Předkládaná kniha napomůže toto porozumění precizovat a systematizovat.
V této knize si autor klade za cíl co nejjednodušeji a nejnázorněji vyložit gramatické fungování tohoto architektonického jazyka. Nezabývá se ani tak jeho vývojem v Řecku a Římě, jako spíše jeho rozšířením a používáním v renesanci a následujících staletích. Vysvětluje disciplínu „řádů“, dramatické odchylky baroka, následný vývoj neoklasicismu a v poslední kapitole vztah mezi klasickou tradicí a moderní architekturou.
Kniha s novým úvodem historika architektury Alana Powerse a doslovem Jiřího Tourka je jedním ze zásadních textů na dané téma a je nezbytnou četbou pro všechny studenty architektury, dějin umění i vizuálních studií.