Kniha usiluje o detailní zachycení vzájemných vztahů Leoše Janáčka, přední osobnosti světové hudby 20. století, a Národního divadla v Brně, nejvýznamnější divadelní instituce na Moravě. Bylo to spojení pevné a pro obě strany přínosné. Janáček nejenže zadával brněnskému divadlu téměř všechny své operní premiéry, ale od počátku existence této instituce se pokoušel uplatnit svůj vliv ve snaze o zvýšení její umělecké i organizační kvality. V jednom důležitém momentu dokonce napomohl vzniku výjimečně kvalitního operního souboru tím, že nekompromisně rozhodl o obsazení postu šéfa opery Františkem Neumannem. Ve dvacátých letech tak byl Janáčkovi v Brně k dispozici vynikající operní soubor, který byl schopen v nejvyšší kvalitě nastudovat jeho hudební novinky. Mimo to brněnské Národní divadlo na svých symfonických koncertech uvedlo v premiéře nejedno skladatelovo orchestrální dílo, ve spolupráci s Besedou brněnskou též uvádělo kantátovou tvorbu a orchestr divadla poprvé provedl i Glagolskou mši. Dalším aspektem vzájemného soužití byly Janáčkovy návštěvy operních a koncertních produkcí Národního divadla v Brně, při kterých měl skladatel příležitost poznat novinky české i světové hudby, jež mohly nepřímo ovlivňovat skladatelovo hudební myšlení.
Vztah Janáčka k Národnímu divadlu v Brně byl vrstevnatý, odrážel aspekt umělecký, společenský, ale i politický. Skladatelův život byl s činností brněnského českého divadla úzce spjat od samého počátku jeho existence, respektive od otevření českého Národního divadla na Veveří ulici v roce 1884 (tehdy zvaného Prozatímní národní divadlo) až do Janáčkovy smrti v roce 1928.
V jednotlivých kapitolách knihy nahlédneme na Janáčkovo spojení s brněnským divadlem z několika úhlů. Nejprve se zamyslíme nad Janáčkovým poměrem k divadlu do roku 1884, kdy byla v Brně otevřena stálá česká scéna. Budeme sledovat první skladatelovy zkušenosti s operou i poměr k některým divadelním institucím té doby. Dále se zaměříme na Janáčka jako kritika brněnského českého operního života a poté jako činovníka Družstva českého Národního divadla. Právě skladatelův vliv na praktické fungování divadla, jeho organizační představy a koncepce patří v janáčkovské literatuře k doposud opomíjeným otázkám. Následující oddíl se věnuje Janáčkovým návštěvám brněnského českého divadla, respektive usiluje o zodpovězení otázky, jak často Janáček navštěvoval brněnská divadelní představení a které tituly jej mohly v jeho poznání a práci obohatit. Patrně nejrozsáhlejší část knihy je kapitola zaměřená na problematiku uvádění Janáčkových děl v brněnském divadle do roku 1928, a to z provozního i uměleckého hlediska. Následuje kapitola zabývající se prováděním skladatelových orchestrálních děl orchestrem Národního divadla. Zmíněno bude také poslední rozloučení se zesnulým skladatelem, které proběhlo v Městském divadle 15. srpna 1928. Kniha je doplněna soupisem inscenací se všemi protagonisty, kompletním výčtem repríz či stručným glosářem některých osobností.
Kniha je postavena na dobových pramenných materiálech, jako jsou kritiky, novinové zprávy, zápisy schůzí výboru divadelního Družstva, osobní i úřední korespondence, vzpomínky apod. Z pramenů je v knize hojně citováno, takže čtenář dostává k mnoha nastíněným situacím a problémům autentické výpovědi a komentáře. Text se pokouší nahlédnout do pozadí tehdy zásadních, dnes zapomenutých kauz spojených například s výstavbou nové budovy českého Národního divadla či s uspořádáním poměrů v oblasti kultury mezi brněnskými Němci a Čechy po roce 1918. Překvapující je, že Janáčkovy vztahy s Národním divadlem v Brně nebyly tak idylické, jak se dnes často traduje. Janáček dlouho nebyl s činností divadla spokojen a naopak divadlo neprojevovalo o brněnského autora zpočátku takový zájem, jaký by si zasloužil. Zlom nastal v roce 1919, kdy v čele operního souboru stanul František Neumann, skvělý dirigent a věrný Janáčkův propagátor. Věřím, že kniha přinese laické i odborné veřejnosti řadu nových informací a podnětů k dalším otázkám.
Rád bych co nejsrdečněji poděkoval PhDr. Svatavě Přibáňové, prof. Johnu Tyrrellovi a Mgr. Libuši Janáčkové za cenné připomínky a své ženě Šárce za pomoc při přípravě knihy. Poděkování patří i Mgr. Haně Ocetkové, PhDr. Jaroslavu Blechovi a Mgr. Andreji Jochmanové, Ph.D., z Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea za pomoc při vyhledávání obrazového materiálu. Dále děkuji Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea, Českému muzeu hudby, Archivu města Brna a Muzeu města Brna za poskytnutí obrazového materiálu a Ivaně Hušákové za vstřícnost a zpřístupnění pozůstalosti Václava Štecha ve Vlastivědném muzeu ve Slaném.