Kniha je sborníkem příspěvků dvaceti tří historiků umění zabývajících se problematikou dějin a teorie umění 19., 20. a 21. století. Všechny autory spojuje osobnost Petra Wittlicha, profesora dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ke kterému se hlásí jako ke svému učiteli a vzoru.
Petra Wittlicha jeho kolega a bývalý žák Roman Prahl výstižně charakterizoval jako autoritu "naprosto neokázalou a vnitřní". Koncepce sborníku proto nemá formulovat fenomén "Wittlichovy školy", nýbrž přiblížit významného pedagoga, s nímž jeho žáci mohou už po několik generací vést otevřený dialog, vzdálený jakýmkoli uměleckohistorickým dogmatům. Jak napsala Mahulena Nešlehová, jedna z jeho žaček, Wittlich volí metodologické postupy "přiměřeně k závažnosti zkoumaného problému či daného výtvarného díla". I když se při svých výzkumech umění přelomu 19. a 20. století, modernismu, avantgardy a současného umění nechal inspirovat podněty z různých škol dějin umění a také dalších disciplín, z nichž mimo jiné uvedl do české teorie výtvarného umění dnes stále respektovanější kulturní antropologii, nikdy se nenechal svést k slepému následování předem hotových receptů. "Možnost syntézy vznášel jako radikální otázku umělecké tvorby 20. století a debaty o možnostech moderní vědy, kde systémy jsou vždy znovu rozvraceny zpochybňováním sebe sama." (Roman Prahl)
Široká škála témat, jež si Wittlichovi žáci v příspěvcích zvolili, i různorodé způsoby, kterými je zpracovali, vypovídají o jejich vztahu k této silné, avšak inspirativně relativizující autoritě. Řazení studií odráží posloupnost, ve které se autoři s Petrem Wittlichem jako pedagogem setkávali. V čase se mění zájmy i metody žáků jednotlivých generací, odkazy na názory někdejšího učitele či polemiky s nimi, jeho osobnost však zůstává v práci i životě všech zastoupených autorů trvale přítomná.