Tradice "ciceronství" v Itálii a především v Římě 18. století, kde učení a výřeční průvodci doprovázeli aristokratické návštěvníky a přímo před uměleckými díly jim přibližovali jejich estetické vlastnosti a zprostředkovávali jim jejich prožívání, je stále živá i v moderním dějepisu umění. Dokladem je přístup celé řady soudobých historiků umění, například Michaela Baxandalla, Francise Haskella či Daniela Arasseho, kteří v novém světle a v nových souvislostech ukázali díla všeobecně známá a mnohokrát viděná. Jejich dialogy s díly i diváky a čtenáři právem připomínají společenské a zábavné formy zprostředkování uměleckých děl, jaké byly běžné v dobách před historismem a vědeckým pozitivismem 19. století.
V našem prostředí je určitý návrat k "ciceronství" - tedy k pozornému prohlížení uměleckého díla a dialogické interakci s ním - spojen s osobností profesora brněnského Semináře dějin umění Jiřího Kroupy (*1951). Podle jeho názoru by historikové umění měli namísto pseudo-učeneckého odborného jazyka, srozumitelného mnohdy jen jim samým, více objasňovat a zprostředkovávat a stejně jako výmluvní římští erudité 18. století vnášet do rozprávění o uměleckých dílech nejen svůj vlastní, částečně subjektivní pohled, ale i nesporné potěšení z bezprostředního styku s nimi.