Kontroverzní dílko připisované Vítězslavu Nezvalovi je stylizováno do formy dopisu z první poloviny 19. století. Abbé Appliqué chce své „bohaté zkušenosti“ ze zpovědnice předat svému mladému synovci. Ten je ve věcech lásky dosud nezkušeným, a proto mu strýcovy otevřené, poeticky opsané, ale i nehledanými slovy vyjádřené rady mají být návodem i poučením, jak obstát jako neodolatelný muž a náruživý milovník ve světě tělesné smyslnosti a ženské náruče. Abbé líčí základní milostné polohy, ale i romanticky a s básnickým zanícením doporučuje další erotické praktiky. Přesto se nejedná o francouzskou nápodobu kámasútry, jak by se mohlo zdát. Zkušený kazatel rozvážně vnímá milostnou touhu a konání jako pradávnou a člověku zcela přirozenou žádostivost. Sám uvážlivě dodává: „Bůh, toť láska. Kunda je jejím oltářem. To není rouhačství, můj milý, neboť celibát kněží si nevymyslel Bůh, ale lidé.“