Kniha Martina Páchy je věnována problematice vztahu komunistického režimu k náboženským denominacím, jež se v letech 1948–1989 pohybovaly na hraně legality, resp. těm, jež nebyly státem uznány jako povolená náboženská společenství. V centru autorova jeho zájmu stojí Svědkové Jehovovi, letniční křesťané a Adventisté sedmého dne. Páchovi se podařilo na základě archivního výzkumu prokázat, že komunistické Československo nemělo jednotnou náboženskou politiku. Vůči každé denominaci, vůči každé náboženské menšině přistupovalo svébytně a nahodile. Zásadní rozdíly rovněž panovaly v Čechách a na Slovensku, přičemž v samotné české části republiky existovaly i velmi výrazné regionální odlišnosti. Ty byly způsobeny nejen nesystematičností církevní politiky, rozkolísaným či neukotveným ideologickým přístupem, ale stejně tak i postoji konkrétních osob, především tajemníků pro věci církevní. Pozornost je rovněž věnována represi příslušníků náboženských menšin, jejich vytěžování, ale i sledování Státní bezpečností a otázkám religiózní každodennosti v Československu druhé poloviny 20. století.