Mezi nejznámější básnické skladby Allena Ginsberga patří vedle Kvílení i Kadiš, velkolepý žalozpěv na básníkovu zesnulou matku, jejíž duševní choroba silně poznamenala jeho dětství a dospívání. Zárodky básně vznikly v Paříži v roce 1957, kde si Ginsberg společně s beatnickými tvůrci Gregorym Corsem, Peterem Orlovskym a později i Williamem S. Burroughsem prostřednictvím halucinogenů rozšiřoval sféru vědomí. V Kadiši se mu časem podařilo vypsat se z hlubokých traumat, přičemž k odemknutí bran podvědomí použil divotvorné klíče: valná část Kadiše vznikla pod vlivem morfinu a metamfetaminu a konečnou revizi provedl až po návratu z Peru, kde k tomu účelu požil ayahuasku neboli yagé.
Výmluvné jsou názvy dalších básní ve sbírce, například Meskalin, Kyselina lysergová, Ether či Rajský plyn; autor v nich opět vymítá ducha Naomi Ginsbergové, lamentuje nad iluzorností univerza, zakouší pocity tvůrčího zmaru i extázi z duchovního prozření a v psychedelickém proudu vědomí ze sebe nechává volně řinout vize, nářky, chvalozpěvy i obavy ze zániku smrtelného těla aby k nám po šedesáti letech skrze ony širokodeché verše stále živě promlouval jeho duch.
Básnická sbírka Kadiš a jiné básně (Kaddish and Other Poems), kterou Allen Ginsberg vydal v roce 1961 u Lawrence Ferlinghettiho v nakladatelství City Lights Books, obsahuje jeho básně z konce padesátých let (19581960) v již klasickém překladu Jana Zábrany. Čtyři dosud nepřeložené básně pak přeložil Bob Hýsek.