V roce 2001 krátce po pádu Tálibánu přiletěla Deborah Rodriguezová, kadeřnice z Michiganu a matka dvou dětí, do Afghánistánu jako členka týmu, který obyvatelům této válkou zpustošené země přijel nabídnout humanitární pomoc. Po počátečním tápání se jí zrodil v hlavě nápad, jehož jedinečnost neměla v tom čase obdoby: navázala na kdysi hrdou tradici afghánských salonů krásy a díky podpoře mezinárodních sponzorů otevřela Kábulskou školu krásy, která by ženám zaručila schopnost zajistit rodině obživu.
Zájemkyně o studium se jen hrnuly a mezi učitelkou a jejími studentkami se i přes občasná nedorozumění a kulturní i jazykovou bariéru rychle vytvořilo přátelské pouto. Deborah tak měla možnost nahlédnout do nelehkých osudů žen, které se často musely vyrovnávat s následky válečné tragédie či osobního traumatu, ať šlo o dívku, kterou ve dvanácti prodali do manželství, protože její rodina potřebovala zaplatit dluhy, či manželku stoupence Tálibánu, který se bitím snažil ženu donutit, aby studium ukončila. Nevšední vyprávění, v němž autorka s vřelostí a humorem líčí životní příběhy žen, jež se sešly proto, aby si společně osvojily umění trvalé ondulace, přátelství a svobody.