I. Q. ze mě vytahuje kořeny. Jeden po druhém, rychle, v rytmu rapu. Tak rychle, až to lupe. Lup. Lup. Lup. I. Q. je vytáhne, oklepe od hlíny a já jsem celá děravá, plná děr jako po vytržených zubech. Z I. Q. je ve mně čím dál míň a míň; už ve mně nekoření; už není ani trochu MŮJ.
Můj I. Q., to je příběh velké, bláznivé lásky nebo spíš obsese. Vztah předem odsouzený k zániku, ale o to silnější, palčivější a hlubší, tu slouží jako podobenství zoufalé lásky k městu New York, nádherné a nelítostné metropoli, která své věrné přetavuje do podob, jaké by sami nečekali. Svěže, neotřele, rytmicky psané vyznání, v kterém je o New Yorku všechno.