Kniha přináší soubor textů historika F. Kutnara, které buď nebyly publikovány vůbec, nebo jen časopisecky v regionálních či zahraničních periodikách. Kutnarovy texty jsou v antologii členěny do tří oddílů, které vymezují tři roviny jeho pojetí studia společnosti.
První rovinu (i oddíl) tvoří teoreticko-metodologické statě vymezující výchozí rámec jeho interpretací sociálního, politického i kulturního dění, druhý oddíl obsahuje jejich konkretizace na úrovni sociálních dějin a třetí přináší studie, jež toto dění konkretizují na úrovni dění individuálního týkají se tedy historických osobností.
Zároveň tyto tři oddíly reflektují tři základní témata Kutnarova badatelského zájmu teorii a metodologii historického výzkumu, sociální dějiny české venkovské společnosti a dějiny historického myšlení.
K vydání připravili Magdaléna Pokorná a Zdeněk Beneš.
Jako více než záslužnou lze uvítat edici dvojice Zdeněk Beneš a Magdaléna Pokorná, kterou přibližují historickou dílnu a kadlub Kutnarova uvažování nad dějinami, jejich individuálními aktéry i strukturami. [] Otištěné Kutnarovy studie prozrazuji hloubku jeho myšlení: vlivy jeho učitelů (zejména Josefa Pekaře v ohledu dějinné senzibility a zájmu o venkovského člověka a jeho prostředí, zčásti také Josefa Šusty), jeho zahraničních studijních inspirací Karla Brandiho z Göttingen a Alberta Mathieze z Paříže, ale především výsledky po několik desetiletí neutuchajícího badatelského snažení samotného Kutnara. [] Editoři svým souborem dosvědčují, že navzdory opakovaným ústrkům různých politických garnitur Kutnar nepřestal za žádných okolností tvořit a hroty společensko-politické reglementace nezastavily jeho historické dílo
Z posudku prof. Jiřího Lacha
František Kutnar byl jedním z nejpozoruhodnějších českých historiků dvacátého století. Vedle Jana Slavíka, Zdeňka Kalisty, Jaroslava Werstadta a dalších se jako jeden z prvních českých historiků pokoušel překonat neutěšený teoreticko-metodologický stav české historiografie meziválečného období systematickým rozvíjením metodologie historické vědy, v níž se pojilo zaujetí pro sociální dějiny se snahou využít teoretické podněty vycházející od jiných vědních disciplín, zejména od strukturální sociologie a literární vědy, ke studiu sociálních dějin raného novověku a 19. století, především dějin agrárních, které u nás měly starou tradici a které mu byly i osobně blízké díky jeho původu z vesnického prostředí.
Z posudku prof. Eduarda Maura