Ve své druhé sbírce se Ladislav Zedník nezříká poetických prostředků prvotiny Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly (např. hutné a invenční metaforičnosti), uchyluje se ale často i do civilnějších poloh: sbírka je tak výrazově pestřejší, nostalgie je vyvažována ironií, tradiční kulisy jsou stavěny do kontrastu se zcela všedními výjevy (nedělní oběd, čtení novin, loupání brambor…). Navíc je sbírka pestřejší i po stránce stylové. Zedník v ní osciluje mezi vázaným a volným veršem, místy se dokonce uchýlí i k básni v próze. Všemi těmito cestami je vytvořen ucelený a pestrý prostor, v němž autor čtenáři nabízí k nahlédnutí své osobité vidění světa. Pro sbírku je charakteristický setrvalý tok, který čtenáře vtáhne do svého plynutí, zavine jej do svých proudnic, ale snad pokaždé, když čtenář získá pocit, že se topí či ztrácí, dostane se mu od autora pomocné ruky v podobě civilní a sdělné pasáže, kde čtenář opět získává pevnou půdu pod nohama.