Václav Daněk (1929) je příslušníkem básnické generace, jejíž „dětství bylo poznamenáno zkušenostmi války a nacistické okupace a kteří vstoupili do let své dospělosti v letech neblahých drastických zvratů, předznamenaných únorem 1948,“ jak píše v doslovu k Baladám a svízelkám Rudolf Matys. A protože jedním z hlavních významových zřídel Daňkových veršů je paměť, jsou verše a jejich směřování v Daňkově sedmé básnické sbírce významově předurčeny právě reflexí válečných vzpomínek, generačních zápasů i naivit, portrétů řady básnických přátel a holdů láskám, ať již skutečným či literárním. Václav Daněk je vedle svých dosavadních sbírek Jak jsme lili zvon /1978/, Svět jsou dva /1982/, Dům sonetů /1983/, Gazely a kola /1990/, výboru Sestup z hory /1999/, knihy-veršovaných receptů Čarovary /2000/ a Z hnoje snů tobě /2006/ především významný překladatel a kulturní organizátor (Umělecká beseda, PEN-klub). Překládání znamená pokoru i kázeň, a tak v jeho poezii shledáváme i dnes nebývalou formální virtuozitu (věnce sonetů aj.). Organizační duch pak znamená především energii a nezištné přátelství. Obé najdeme ve vrchovaté míře i v předkládané knížce.