Studie Jiřího Olšovského nabízí srovnání filosofických koncepcí dvou předních myslitelů – Martina Heideggera (1889–1976) a Sorena Kierkegaarda (1813–1855), a to s důrazem na propracovanější Heideggerův pokus. Oba tito filosofové se snaží myslet postmetafyzicky, alespoň v náznaku překračovat ontotheologická omezení a subjektivistický voluntarismus moderní doby. Autor se pokouší nalézt společné rysy v jejich jinak odlišném myšlení, blíže vystopovat a určit možný Kierkegaardův vliv na předního fenomenologického ontologa dvacátého století a nastínit, za co ve svém myšlení Heidegger vděčí Kierkegaardovi, k němuž se zejména ve svém raném rozvrhu vztahoval a učil se od něho myslet proti metafyzice. Vlastní Heideggerův rozvrh myšlení je zde ovšem vždy představen v nasvícení Kierkegaardem, nepochybným otcem existenciální filosofie. Vedle podobnosti obou myslitelů studie vyjeví i rozdílnost v jejich pojetí lidské existence a života. Pečlivým zkoumáním obou filosofických rozvrhů se tak nabízí komplexnější pohled na vztah těchto dvou významných myslitelů.