Zdeňka Šestáka, narozeného v Citolibech roku 1925, zná hudební svět zejména jako objevitele tzv. citolibské skladatelské školy. Šesták je však také autorem četných komorních, sborových, koncertantních a symfonických děl. Jako skladatel bezprostředně navazuje na hudební avantgardu první poloviny minulého století a je typem neoklasika, vědomě čerpajícího z tradic evropské hudby posledních pěti set let.
Monografie líčí příběh Šestákova života i jeho úsilí o rozeznění citolibských objevů, její páteří je ovšem sama Šestákova hudba. Autor ve svých interpretacích nesleduje jen vývoj kompozičních postupů. Na základě svého nejhlubšího přesvědčení, že hudba je především jazyk, se snaží rozkrýt jak její sdělení a poselství, tak motivace a impulzy, z nichž se hudební dílo zrodilo. Proto se v knize odvíjí příběh života a příběh hudby jako dvě paralely, které se vzájemně zrcadlí: symfonikem se Šesták stává, po dlouhých letech zrání, v rozhořčení nad invazí roku 1968; velké sborové cykly skladatel komponuje po zkušenosti s pěveckým sborem, který založil v Citolibech ze vzdoru vůči normalizační letargii; téma času a konečnosti se v jeho tvorbě objevuje s bilancováním středních let; antickou inspiraci v jeho díle probudil už Jan Patočka za univerzitních studií.