První kniha Boba Dylana od jeho memoárů nazvaných Kroniky I a vydaných v roce 2004 a zároveň i jeho první kniha od získání Nobelovy ceny za literaturu v roce 2016. V šestašedesáti koncentrovaných textech píše Dylan o skladbách jiných umělců, Little Richardem či Rayem Charlesem počínaje, Ninou Simone či The Clash konče, přičemž se od triviálních konstatování a dylanovsky poťouchlých žertíků odráží k zásadním postřehům o povaze populární hudby. Analyzuje to, čemu říká past jednoduchých rýmů, rozebírá, jak přidání jediné slabiky může píseň oslabit, a dokonce vysvětluje, jak bluegrass souvisí s heavy metalem. Jeho psaní je tajuplné, rtuťovité, místy neproniknutelné a často nesmírně vtipné, a třebaže zdánlivě pojednává jen o hudbě, nabízí vlastně pronikavé zamyšlení o stavu člověka.
Kniha obsahuje i sto padesát pečlivě vybraných fotografií a ilustrací, které pozoruhodně přispívají k celkovému účinku díla.